Dále uvádím část textu článku, který celý najdete zde.
Neunesl jsi důkazní břemeno? Zaplať vyšší daň a sankce!
Téměř v každé oblasti práva hraje dokazování významnou roli. Speciálně v daňovém právu však nabývá mimořádně na významu. Je tomu tak především proto, že právě v daňovém právu je specificky umístěno důkazní břemeno. Kromě toho, že (i) důkazní břemeno významně spočívá na bedrech daňového subjektu, je navíc v daňovém právu (ii) významně nejasné, jakou míru důkazu pro unesení důkazního břemene je potřeba unést, resp. jakou míru důkazu pro unesení důkazního břemene má právo správce daně v roli rozhodujícího správního orgánu vyžadovat. Podle zkušeností autora praxe dokazuje, že pro většinu daňových doměrků na základě provedených daňových kontrol je důkazní břemeno téměř vždy rozhodující. Jinými slovy řečeno, správce daně prakticky nikdy nedoměří daň na základě toho, že by se mu (správci daně) podařilo prokázat, že skutkový stav je takový, že bezprostředně svědčí právu správce daně doměřit daň. Ve většině případů totiž správce daně svůj doměrek opírá pouze o konstatování, že daňový subjekt neunesl své důkazní břemeno. Velmi často se přitom poněkud „pozapomíná“, že zákon (daňový řád) stanoví důkazní břemeno i pro správce daně (viz § 92 odst. 5 písm. c) DŘ, a že tedy pokud správce daně toto své důkazní břemeno neunese, je to naopak správce daně, kdo „prohrává“ spor.
Skutkový stav zpravidla není spolehlivě zjištěn
Řekněme si rovnou, že obecná teorie práva předpokládá, že v ideálním případě se právní následky stanoví právě na základě toho, že je dostatečně spolehlivě zjištěn relevantní skutkový stav. To je myslím vcelku intuitivní představa, pro kterou není potřeba mít žádné zvláštní právně teoretické zkušenosti či znalosti. Nicméně právě v daňovém právu, a v tom je myslím oblast daňového práva významně specifická, se tato idea nenaplní jen výjimečně. Daňové kontroly prováděné finanční úřady, které dochází k závěrům nepříznivým pro daňový subjekt, vcelku pravidelně konstatují, že to a to se nepodařilo prokázat, a že právě proto správce daně určitým způsobem zvyšuje základ daně, obvykle například tou cestou, že správce daně neuznává ty a ty výdaje (náklady) jako daňové, respektive že neuznává takový a takový nárok na odpočet DPH na vstupu
Nevím, jak se to odehrálo. Přesto tě doměřím!
Nejen pro naprostého laika, ale i pro osoby běžně se pohybující v oblasti ekonomie, účetnictví či daní, se jeví jako téměř neuvěřitelná představa, že by správce daně doměřoval (často velmi významné částky) daň (včetně sankcí), aniž by v daňovém řízení (respektive v průběhu daňové kontroly) byly dostatečně spolehlivě určeny relevantní skutkové stavy a děje. Dokonce je to tak vlastně i často podáváno veřejnosti ve sdělovacích prostředcích, kdy bývá konstatováno, že orgány finanční správy zjistily významné nesprávnosti u některých daňových subjektů, a že proto po právu těmto subjektům doměřily daně a související sankce. V takovéto tiskové zprávě ovšem často bývá zamlčen jeden podstatný fakt: totiž že v průběhu daňové kontroly se vůbec nepodařilo zjistit, jak je možné, že to které například stavební dílo opravdu skutečně stojí. Jedná se například o situaci, kdy existence finálního díla je naprosto nepochybná, kdy daňový subjekt dokládá, jakými prostředky a jakými subdodavateli toto dílo vystavěl, a kdy správce daně úroveň tohoto dokazování zpochybňuje, když současně nedokáže předložit jakoukoliv alespoň trochu logicky konzistentní představu, jak se to vlastně stalo, že toto dílo stojí. Tedy jedná se o situaci, kdy na jedné straně je nepochybná existence finálního díla a současná existence důkazních prostředků předložených daňovým subjektem na podporu skutkové pravdivosti příběhu, který popisuje, jak se toto dílo vybudovalo, na druhé straně je finanční úřad, který rovněž nepochybuje o existenci finálního díla, nicméně žádnou svoji představu (žádný alternativní příběh) o tom, jakým se toto dílo vybudovalo, nepředkládá. Správce daně tedy přitom pouze konstatuje, že ty důkazní prostředky, které předkládá daňový subjekt, nejsou podle názoru správce daně dostatečné (nejsou dostatečně intenzivními důkazy), aby prokázaly pravdivost příběhu, který předestírá daňový subjekt. Správce daně ovšem žádný alternativní příběh nemá, a ani na přímý dotaz daňového subjektu takový příběh obvykle nepředkládá. Tím méně samozřejmě platí, že by správce daně tento svůj alternativní příběh měl podložen důkazy. A právě za této situace český správce daně zcela běžně konstatuje, že je oprávněn daňovému subjektu doměřit daň (včetně příslušných sankcí). Na následný přímý dotaz daňového subjektu pak často zcela bez skrupulí správce daně odpovídá, že on přeci vůbec není povinen jakýkoliv alternativní příběh mít, natož aby jej byl povinen prokazovat