Z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu (NS) ze dne 08.12.2010 sp. zn. 31 Cdo 3620/2010 vyplývá:
Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a občanského zákoníku, jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy, nikoliv důvodem absolutní neplatnosti podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku z důvodu nedostatku vážné vůle, případně podle § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem.
Tento závěr tak významné právní a zejména soudní autority, jakou bezesporu je velký senát NS, je pro praxi užitečný zejména v tom, že pokud dojde k podvodnému jednání při uzavírání jakékoli smlouvy, pak to nezpůsobuje automaticky neplatnost této smlouvy. Kdokoli třetí (tj. jsoucí nikoli v pozici účastníka smlouvy) se nemůže úspěšně dovolat neplatnosti takové smlouvy.
Tedy například žádný správní úřad (například finanční) nemůže ani při prokázání toho, že jeden z účastníků určité smlouvy jednal při jejím uzavření podvodně, se dovolávat neplatnosti takové smlouvy a tedy nemůže činit žádné závěry podmíněné právě touto neplatností.