„K samotnému obsahu stanoviska je obtížné se ústavněprávně vymezovat, neboť ke konkrétnímu problému ústavnosti zahájení daňových kontrol se stanovisko z pozic ústavněprávních vlastně vůbec nevymezuje, pominu-li odkazy na dřívější judikaturu, která je zčásti obecná a zčásti se týkala jiných skutkových a právních situací. Ve skutečnosti je odůvodnění soustředěno jen do bodů 8, 9, 10 stanoviska, které vycházejí z buď z podústavní, tj. zákonné úpravy daňových kontrol, resp. maximálně z teorie správního práva, aniž by aspirovaly především na výklad pojmu libovůle, která je ústavním pořádkem čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny zakázána. Pokud by se stanovisko s tímto problémem blíže zabývalo, muselo by zajisté dojít ke korekci názorů správní doktriny o nutnosti čisté „nahodilosti“ či spíše libovolnosti kontrol. Mám za to, že by nutně dospělo k závěru o nutnosti existence interního obecného předpisu vydaného ministerstvem financí, který by stanovil jak časové, tak věcné důvody, jejichž aplikace by vždy a ve stejných případech stejně vedla k zahajování daňových kontrol u jednotlivých plátců daní. Jen kontrola, vykonávaná dle předem, byť obecně stanovených pravidel, je řádným výkonem státní moci na poli výběru daní. Jen tak legitimně spoutaný výkon moci může ústavně-konformně omezovat právo na informační sebeurčení.“
Zdroj: Karta a text dokumentu.