(+420) 603 244 352
info@landgraf.cz

Jak soudce Výborný vše „setřel“: vždyť je to ustálený názor, na co je nám nějaký zákon!

V nálezu IV. ÚS 870/12 „Goldfein CZ“ (z pera soudce zpravodaje Miloslava Výborného) můžeme číst:

Jak Ústavní soud ověřil, Nejvyšší správní soud posoudil otázku přechodu důkazního břemene ve smyslu ustanovení § 31 odst. 8 a 9 daňového řádu zcela v souladu se svou konstantní a bohatou judikaturou (srov. i Nejvyšším správním soudem citované rozsudky ze dne 31. 5. 2007 č. j. 9 Afs 30/2007-73 či ze dne 16. 7. 2009, č. j. 1 Afs 57/2009-83). Argumentace Nejvyššího správního soudu byla založena na ustáleném právním názoru, podle něhož sama existence formálně bezvadných účetních dokladů (předložených stěžovatelkou) sama nemusí prokazovat, že se operace, která je jejich předmětem, opravdu uskutečnila. Pochybnosti správce daně o stěžovatelkou tvrzených a prokazovaných skutečnostech (které byly dostatečně a přehledně vyloženy již ve zprávě o daňové kontrole, jakož i v následných rozhodnutích) byly proto způsobilé přenést důkazní břemeno zpět na stěžovatelku.

Jak je vidět, soudce ústavního soudce ponechalo zcela klidným, že judikatura se odchyluje od jasného textu zákona („správce daně prokazuje skutečnosti vyvracející “ a nikoli pouze pochybnosti, jak dovozuje právě ta „konstantní“ judikatura), a klidně se spokojí s konstatováním, že to je „konstantní judikatura“ či „ustálený právní názor“.

No pak je to těžký, že jo, hledat u Ústavního soudu zastání, že „daně jen podle zákona“ !!! 😢

K čemu že máme ten Ústavní soud? …. a jo, už vím, aby „nebyly kráceny příjmy státního rozpočtu“.   … Cože? … Že vás na fakultě učili něco jiného?   No jo, ale možná jste si nevšimli na hodinách filosofie, že postmoderna (nebo pozdní moderna?) znamená „konec velkých příběhů“. Zřejmě je i konec (pokud tedy byl kdy začátek) příběhu o ústavním soudnictví jako ochránci skutečných (ne těch druho- a třeti-generačních) lidských práv, či o „přednosti občana před státem“.

Ale já osobně, třeba i s podporou takových kritiků moderny a postmoderny jakými byli Leo Strauss nebo  Hannah Arendt, se s něčím takovým nesmiřuji a hledám přitom inspiraci (právě po vzoru Arendt) v předmoderní („normální“) době.

 

Leave a Reply

%d bloggers like this: