Sedmý senát NSS se v rozsudku ze dne 3.7.2020 sp. zn. 7 Afs 390/2019 (Jansen Display) vyjádřil k rozdílnosti institutu místního šetření a institutu daňové kontroly a k potřebnost postupovat v rámci toho institutu, který svojí povahou odpovídá úkonům, které správce daně hodlá provést. V podstatě tím rozvinul či doplnil názor prvního senátu vyjádřený v dřívějším rozsudku ze dne 31.5.2017 sp. zn. 4 Afs 14/2017 (ECOPLAST).
Klíčové je přitom to, že zde sedmý senát zmíněnou soudní doktrínu zpřesnil tak, že pro nepřípustnost použití institutu místního šetření není nutné, aby správce daně požadoval předložení kompletního účetnictví a zabýval se prověřováním ve vztahu k celé daňové povinnosti (jak by bylo lze při úzké interpretaci, které se právě dopustil Krajský soud v Ústí nad Labem, dovodit z předchozího rozsudku „ECOPLAST“), neboť k vybočení z mantinelů právní úpravy místního šetření může dojít i v jiných (méně rozsáhlých) postupech správce daně; i v případě vyžádání menšího množství podkladů (než celého účetnictví) a kontrolování menšího rozsahu okolností (než jen všech aspektů daňové povinnosti) může dojít k překročení mezí vyhledávací činnosti a místního šetření. Podle názoru sedmého senátu v „Jansen Display“ tak tomu bude v těch situacích, kdy správce daně namísto pouhého zjišťování podkladových informací a „mapování terénu“ provádí ve své podstatě již zjišťování a ověřování správnosti stanovení daňové povinnosti. Jakékoliv úkony přesahující rámec místního šetření má pak správce daně provádět v rámci daňové kontroly jako institutu sloužícího ke komplexnímu ověřování daňové povinnosti, tvrzení daňového subjektu nebo jiných okolností rozhodných pro správné zjištění a stanovení daně (§ 85 odst. 1 daňového řádu).
