Ve Sbírce rozhodnutí Nejvyšší správního soudu č. 3/2020 bylo dne 2.4.2020 uveřejněno pod číslem 3976/2020 Sb. NSS rozhodnutí Nejvyšší správní soudu ze dne 16.1.2020 čj. 8 Afs 23/2018-37. Z tohoto rozhodnutí zde byla uveřejněna tato sbírková věta:
I. Důkazní povinnost, kterou podle § 92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, nese daňový subjekt, nedosahuje povinnosti prokázání tvrzených skutečností s absolutní jistotou, ale postačí prokázat dostatečnou míru pravděpodobnosti. Ta bude zpravidla naplněna, pokud bude možné z provedených důkazů učinit daný závěr bez vážných pochybností, přičemž je třeba zohlednit i čas uplynulý od doby, kdy prokazované skutečnosti nastaly.
Jedná se bezpochyby o velmi významný (z mnoha ohledů vlastně přelomový) judikatorní počin. Jak totiž celá řada z nás (myslím tím nikoli pouze daňových poradců, ale též podnikatelů obecně) zná z praxe při daňových kontrolách (a postupech k odstranění pochybností či obdobných postupech), finanční úřady prakticky vždy vyžadují, aby daňový subjekt údaje uvedené ve svých daňových přiznáních prokázal (cituji ze skutečných výzev či výsledků kontrolního zjištění finančních úřadů): „bezpochybně„, „jednoznačně a bezpochybně„, „věrohodným bezpochybným způsobem„, „způsobem vyvracejícím všechny pochybnosti„ či „způsobem vylučujícím všechny pochybnosti„. Teda zcela evidentně finanční úřady prakticky vyžadují prokázat v úrovni důkazního standardu (míry důkazu) „mimo jakoukoli pochybnosti“, což se fakticky rovná požadavku prokázat na 100%, tj. s absolutní jistotou. Tedy finanční úřady vyžadují přesně to, co tento judikát zapovídá.
Tedy zcela prakticky by právě tento judikát nám měl pomoci v tom, abychom správce daně přesvědčili, že pro prokazování například daňových nákladů nebo odpočtů DPH postačí, pokud správce daně o těchto skutečnostech přesvědčíme jen v určité míře, v určité míře pravděpodobnosti, v určité míře přesvědčivosti; tedy rozhodně nikoliv mimo jakoukoliv pochybnost.
Z pohledu judikatury je přitom pozoruhodné i to, že celá řada předchozích judikátů v podstatě převzala dosavadní rétoriku správce daně. V následujících judikátech se například výslovně uvádí, že výdaje musí být poplatníkem prokázány způsobem vylučujícím jakékoliv pochybnosti:
- čj. 5 Afs 158/2005, Plynostav Pardubice holding a.s. (26.2.2007)
- čj. 9 Afs 30/2007, (31.5.2007) – soudce zpravodaj: Daniela Zemanová, viz poskytnutá informace
- čj. 5 Afs 152/2006, (9.1.2008)
- čj. 5 Afs 74/2009, Výrobní společnost Čerchov, a. s. (1.3.2010) – soudce zpravodaj: Matyášová Lenka, viz poskytnutá informace
- čj. 5 Afs 92/2009 (19.3.2010)
- čj. 5 Afs 6/2010, Zemědělská společnost Čerchov a.s. (26.1.2011), soudce zpravodaj: Gottwald Jiří, viz poskytnutá informace
- čj. 5 Afs 24/2010, Zemědělská společnost Čerchov a.s. (26.1.2011)
- čj. 5 Afs 109/2013, KAISER s.r.o. (26.9.2014)
- čj. 8 Afs 71/2013, I&C Tech s.r.o. (27.11.2014)
- čj. 5 Afs 162/2014, Zemědělská společnost Čerchov a.s. (5.6.2015)
- čj. 6 Afs 176/2016, ENERGOWOOD CZ a.s. (5.10.2016)
- čj. 6 Afs 55/2017 (4.10.2017)
- čj. 5 Afs 62/2017, PPK REAL s.r.o. (14.3.2018)
- čj. 10 Afs 381/2017, Attack Art s.r.o. (15.11.2018)
- čj. 5 Afs 349/2017, ELGO s.r.o. (16.5.2019)
- čj. 6 Afs 117/2019, WAWEX s.r.o. (6.12.2019)
Je tedy možno konstatovat, že předmětný judikát ze dne 16.1.2020 se tedy zjevně neshoduje s výše uvedenými judikáty a zakládá tudíž významnou otázku (ne)konzistentnosti rozhodování Nejvyššího správního soudu. Z mého úhlu pohledu si dovolím konstatovat, že předmětný judikát ze dne 16.1.2020 představuje mnohem legitimnější výklad, protože je všeobecně známo, a to nejen v právu, že prokázat jakékoliv skutečnosti nastalé v minulosti na 100 % je prakticky nemožné (indukce je vždy neúplná). Nezbývá tedy než doufat, že postupně v rozhodování Nejvyššího správního soudu a i správních úřadů převáží právě výklad provedený ve zmíněném judikátu ze dne 16.1.2020.