Z rozsudku Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 26. dubna 2012 ve spojených věcech C-621/10 („Balkan and Sea Properties“ ADSITS) a C-129/11 (Provadinvest OOD):
Základ daně při dodání zboží nebo poskytnutí služby za úplatu je v souladu s obecným pravidlem zakotveným v článku 73 směrnice o DPH tvořen protiplněním skutečně získaným za takové dodání zboží či poskytnutí služby osobou povinnou k dani. Toto protiplnění je tedy subjektivně určenou hodnotou, tj. hodnotou skutečně obdrženou, nikoli hodnotou určenou podle objektivních kritérií (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. února 1981, Coöperatieve Aardappelenbewaarplaats, 154/80, Recueil, s. 445, bod 13; ze dne 20. ledna 2005, Hotel Scandic Gåsabäck, C‑412/03, Sb. rozh. s. I‑743, bod 21, a ze dne 9. června 2011, Campsa Estaciones de Servicio, C‑285/10, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 28). Článek 73 uvedené směrnice je vyjádřením základní zásady, jejímž logickým důsledkem je to, že daňový orgán nemůže vybrat částku DPH převyšující daň, kterou osoba povinná k dani zaplatila (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. července 1997, Goldsmiths, C‑330/95, Recueil, s. I‑3801, bod 15).
Z tohoto pravidla pak existuje výjimka, která musí být vykládána restriktivně:
Tím, že čl. 80 odst. 1 směrnice o DPH umožňuje v určitých případech usuzovat, že základem daně je obvyklá cena plnění, zavádí výjimku z obecného pravidla stanoveného v článku 73 této směrnice, která musí být jako taková vykládána restriktivně (viz rozsudky ze dne 21. června 2007, Ludwig, C‑453/05, Sb. rozh. s. I‑5083, bod 21, jakož i ze dne 3. března 2011, Komise v. Nizozemsko, C‑41/09, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 58 a citovaná judikatura).
Je třeba připomenout, že v souladu se zněním dvacátého šestého bodu odůvodnění směrnice o DPH je cílem čl. 80 odst. 1 této směrnice zabránění daňovému úniku nebo vyhýbání se daňovým povinnostem. Jak přitom uvedla generální advokátka v bodě 30 svého stanoviska, pokud jsou zboží nebo služby dodávány za uměle nízké nebo vysoké ceny mezi stranami, které jsou obě oprávněny k plnému odpočtu DPH, nemůže na tomto stupni docházet k daňovým únikům nebo k vyhýbání se daňovým povinnostem. Uměle nízká nebo vysoká cena může vést ke ztrátě na dani jen na úrovni konečného spotřebitele nebo na úrovni osoby povinné k dani, která má nárok pouze na poměrný odpočet daně.
Riziko daňového úniku nebo vyhýbání se daňovým povinnostem, jemuž mohou členské státy předcházet podle čl. 80 odst. 1 této směrnice, existuje tudíž jen tehdy, když osoba dotčená plněním nemá nárok na plný odpočet.
Stanovení základu daně (dle čl. 80 odst. 1 směrnice o DPH) ve výši ceny obvyklé mohou státy provádět pouze a jen ve směrnici uvedených případech:
… podmínky použití, uvedené v čl. 80 odst. 1 směrnice o DPH, jsou taxativní, a vnitrostátní právní úprava tudíž nemůže na základě tohoto ustanovení stanovit, že základem daně je obvyklá cena plnění, i v jiných případech, než jsou případy vyjmenované v uvedeném ustanovení, zejména pokud jsou poskytovatel, dodavatel nebo nabyvatel oprávněni k plnému odpočtu DPH.
Ustanovení čl. 73 má přímý účinek:
Jak rozhodl Soudní dvůr ve vztahu k čl. 11 části A odst. 1 písm. a) šesté směrnice 77/388, ve znění směrnice 2006/69, nyní článek 73 směrnice o DPH, toto ustanovení má přímý účinek (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. července 1995, BP Soupergaz, C‑62/93, Recueil, s. I‑1883, body 34 až 36, jakož i ze dne 11. července 2002, Marks & Spencer, C‑62/00, Recueil, s. I‑6325, bod 47).