Za do značné míry průlomové lze jistě označit rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2012 sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, když zde došlo k zásadnímu “změkčení” přísného automatismu nástupu absolutní neplatnosti právního úkonu při každém nedodržení ustanovení § 196a odst. 3 ObchZ (například při neexistenci posudku provedeného znalcem jmenovaným soudem). Z tohoto judikátu stojí za ocitování zejména:
"Uvedený závěr [o neplatnosti smlouvy] se (z důvodů vyložených v označených rozsudcích) bezesporu prosadí vždy, kdy převodem majetku v rozporu s požadavkem ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. na způsob stanovení ceny byla společnost poškozena. […] Jinými slovy předpokladem pro závěr o neplatnosti smlouvy o převodu majetku podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. není pouze nedodržení požadavku, aby hodnota převáděného majetku byla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, ale (současně) i zjištění, že cena sjednaná ve smlouvě je pro společnost méně výhodná než cena v daném místě a čase obvyklá."
Rozhodnutí velkého senátu tedy dává naději všem nabyvatelům nemovitostí, kteří v minulosti přehlédli či podcenili § 196a odst. 3 ObchZ a nyní se třesou o svá vlastnická práva.
Rozhodnutí dále potvrzuje trend, podle kterého účel zákona musí převážit nad jeho textem.